Souboj o vavřín života
Modrá GSX uhání v levém jízdním pruhu a předjíždí kolonu vozidel. Motor nese jezdce a vytáčí přes devět tisíc otáček. Teprve teď jako by říkal, že je ta správná chvíle, kdy se chce teprve rozjet. Jeho zvuk jezdce nutí ještě přidat plyn. Motorkář se krčí před náporem větru a po předjetí všech vozidel se opět zařazuje do pravého jízdního pruhu. Cesta je opět volná. Malinko ještě přidá a periferně sleduje silnici daleko před sebou. Občas koukne na ukazatele rychlosti a otáčkoměr. Ručička se šplhá ke dvěma stům. Sledovat v této rychlosti zpětná zrcátka je asi zbytečné.
Motor zní velmi vysoko, ale otáčkoměr ukazuje, že má ještě rezervy. Jen pár kilometrů se takto svézt, myslí si jezdec a vidí před sebou další auta. Blíží se k nim velkou rychlostí. Mírně stáhne plyn a v levým pruhem několik vozidel lehce předjede. Většina řidičů ve vozidlech se zvuku projíždějícího motocyklu trochu lekne.
Vyjíždí na horizont a na vrcholku cítí, jak se celý motocykl odlehčil. Několik okamžiků jakoby ve stavu beztíže – a opět je koly pevně spojen se zemí.
Blíží se k známé křižovatce, na niž často odbočují vozidla vlevo. Musí ubrat. Mohla by někoho překvapit jeho vysoká rychlost a on by již nemusel bezpečně dobrzdit. Motor se rozeřve, jak bez plynu svou silou brzdí rozjetý stroj. Blíží se ke křižovatce. Nikde žádné auto, jen jakýsi motocykl před ním. „Aha, kolega biker,“ pomyslí si jezdec a zezadu se k němu blíží. Již vidí jeho směrová světla signalizující jeho úmysl odbočit vlevo. Najíždí si, aby jej „podjel“ zprava a cesta před ním je opět volná.
Přidává plyn a GSX opět zrychluje. Blíží se k odbočujícímu motocyklu. Už může rozeznat nápis na zádech jezdce před sebou, když vtom mu tento motocykl opět zahrazuje cestu. Řidič si snad svůj záměr odbočit rozmyslel – zařadil se zpět do pruhu, aniž tuší, že již jen několik desítek metrů za ním se řítí rychlý motocykl.
„Co blbneš, uhni...!“ zakřičí jezdec do helmy, ačkoli ví, že jej řidič před ním nemůže slyšet. Snaží se uhnout více doprava, ale ve velké rychlosti je to na tak krátkou vzdálenost nemožné. Přesto se pokouší kontrovat řídítka opačným směrem. Motocykl trochu mění směr, ale je to málo. Nemá dostatek místa. Jezdec pozoruje strašlivou scénu, kterou mu vytvořil poklidně jedoucí motocykl před ním... Prááásk! Ohlušující rána. Cítí, jak se plasty tříští. Naráží do motocyklu před sebou svým levým zrcátkem a částí kapotáže. Je vymrštěn do vzduchu. Vidí cestu z jiného úhlu. Zvláštní pohled... Nikdy takový pocit nezažil. Svůj motocykl spatří ve vzduchu nad sebou. Trvá to snad celou věčnost. Dopadá na zem a hned se opět od ní odráží. Svět se točí. Motocykl dopadá a dvakrát do něj naráží. Diví se, že necítí bolest... Vše se mu zdá jakoby ve snu. Rád by to všechno zastavil. Rád by se něčeho zachytil, rád by pevně stál. Jak dlouho ještě bude trvat tento pohyb... Opět rána do zad a vznáší se kamsi dozadu. Svět zakrývá rudá barva. Cítí, že se vše zastavilo. Hrouda hlíny s kusem drnu před obličejem. Nemůže se pohnout. Svět se ztrácí. Slyší něčí kroky. Necítí. Lidé něco křičí. Nerozumí, co říkají. Jejich hlasy se vzdalují. Svět se zpomaluje. Ticho... tma...
Nevnímá lidi okolo sebe, necítí chlad studeného podzimního pole. Neslyší přistávající vrtulník, necítí závan větru rotoru. Nakládají jej a pilot jej rychle převáží do nemocnice. Lékaři v helikoptéře provádějí masáž srdce. Teď jde o všechno. Lékař rádiem dává pokyny k personálu nemocnice. Všichni spěchají na přistávací plochu a ihned jej převážejí na sál. Boj o jeho život zatím neskončil.
*
Malinko se zachvěla. Sedí zde již několik hodin. Hlava v dlaních. Před očima se jí oní obrazy uplynulého léta střídané obrazy plánů budoucnosti a opět minulost. Chvíli zapomene, kde je a co se vlastně stalo. Svítící tabulka nad dveřmi s nápisem „Nevstupovat“ ji přivádí zpět do reality. Studená bílá chodba před operačním sálem je osvícena několika zářivkami. Průvan vhání otevřeným oknem dovnitř podzimní večerní chlad.
Tamhle sedí její nejlepší kamarádka Julka. Ta jí pomohla se sem dostat. Kolikrát jí už Julka pomohla? Byla jí vždy blízko. Pozoruje Julčiny vlasy, které Julce visí zplihle přes obličej. Ví, že se Julka modlí. Možná by se měla modlit taky. Ale ona se nikdy modlit nechtěla. Ani nikdy nechtěla, aby se Julka modlila za ni. Nechtěla se s Julkou bavit o životě, Bohu, budoucnosti, smrti... Chtěla žít právě teď a tady. Radovala se z barevných světel diskoték a z Petra. Petr pro ni byl vším. Mockrát dala Petrovi přednost právě před Julkou. Julka se na ni nikdy nezlobila a nikdy jí nevyčetla, když na ni někde čekala a ona nešla.
Pozoruje Julčiny pohybující se rty. Zpackaný život, a to všechno kvůli Petrovi. Hodně jí sliboval, ale pak ji přivedl do jiného stavu a ona musela odejít ze školy. Dítě se za chvíli narodí, a Petr si ji ještě nevzal. Přednější mu byla motorka. Často se na ní proháněl po cestách. Dříve se jí to líbilo a ráda jezdila s ním. Dělalo jí dobře, když jí přítelkyně záviděly. Byla na Petra hrdá. Kolikrát slyšela mámu říkat, že se o ni bojí. Julka taky nebyla ráda, když ji viděla s Petrem – bála se o ni stejně jako její máma. Pak přišlo těhotenství a ukončení studia. Chtěla, aby si ji Petr vzal, ale Petr pracoval v zahraničí. Teď už má těhotenské bříško, tak až se dítě narodí, vezmou se. Chtěla, aby trávil čas s ní, ale Petr často jezdil na motorce. A už i bez ní. Plánovali si spolu hezký život. Říkali si, že začnou znovu. A teď tohle...
*
Nápis nad dveřmi zhasl. Polkla. Zdálo se jí, že má v ústech úplně vyschlo. Polknutí bylo přesto hořké a bolestné. Julka se zvedla a přišla k ní. Pohladila ji po hlavě a po tváři. Chtěla, aby ji Julka držela za ruku. Cítila z Julčiných rukou bezpečí. Vzpomínala, jak spolu před léty chodily do kina. Když se bály, držely se za ruce. S Julkou se cítila bezpečněji. Stejně jako nyní.
Dveře operačního sálu se otevřely. Vycházel statný lékař, asi pětačtyřicátník.
„Pane doktore...!“ chtěla zavolat, ale z úst ji vyšel pouze šepot.
Julka popošla několik kroků k lékaři. Zůstal stát. Kolikrát v životě již to zažil. Kolikrát musel odpovídat lidem vzhlížejícím k němu jako k jediné naději v očekávání slov, která vyřkne. Kolikrát se už díval očí, v nichž byl bolest a strach. Nechtěl těmto lidem působit ještě větší rány a brát jim naději, ale musel často říkat bolestnou pravdu.
Podíval se Julce do očí. Stála proti němu s jasným pohledem.
„Promiňte, teď nemohu. Zatím ještě nic nevíme,“ měl se k odchodu. Julka popošla několik kroků opět za ním.
„Pane doktore, jaká je naděje?“
Lékař se zamyslel, ale náhle si byl vědom, že Julce může sdělit skutečný stav.
„Naděje je malá. Velmi malá. Téměř žádná. Jeho život však může pomoci druhým – myslím jeho orgány. Zatím ho udržujeme při životě.“
„Pane doktore, prosím, dejte mu šanci. Někdy se dějí přece i zázraky.“
Chirurg přikývl. „Zatím vám nemohu nic víc říci. Přijďte zítra.“
Byl po několikahodinové operaci unavený, odcházel. Julka se pomalu vrátila k dívce na lavičce. Vzala ji kolem ramen a opět ji pohladila po vlasech.
„Odvezu tě domů. Potřebuješ se vyspat. I to malé v bříšku. Potřebujete klid.“
O několik minut později zastavilo vozidlo taxislužby před domem.
„Děkuji, Julko. Prosím tě, odpusť mi všechno...“ v očích se jí zaleskly slzy. Tolik by si přála být v tu chvíli Julkou! Tolik by chtěla nebýt sebou, ale někým jiným. Vždy byla ráda, když ji obletovali kluci. Když se vše točilo kolem ní. Julka byla vždy skromná a stála jakoby stranou. Věděla, že Julka má v svém životě řád, který se jí vždy vyplácel. Vždy si však myslela, že tento řád jí bude bránit v plné radosti užívání života. Teď po podobném řádu toužila.
„Dobrou noc.“
„Vyspi se, zítra za tebou přijdu,“ rozloučila se s ní Julka.
*
Julka přecházela po nemocniční chodbě. Konečně se dveře ordinace otevřely.
„Dobrý den,“ pozdravil ji lékař. „Zatím žádné změny. Je to stejné jako včera,“ pokračoval a Julce bylo zřejmé, na co myslí.
„Pane doktore, prosím, neodpojujte toho chlapce. Dostane se z toho.“
„Máte vůbec představu, jak na tom je? Jste snad lékařka?“ neudržel se lékař. „Jel na motorce jako šílenec. Všechno má rozbité, potrhané, nevím, jak dlouho vydrží. Je to téměř nemožné. Kde berete tu jistotu, že bude žít? Říkám žít. Ne chodit, mluvit, jíst, pít a všechno ostatní,“ mávl rukou a díval se kamsi na druhý konec chodby.
„Pane doktore, modlím se za toho chlapce a myslím, že se z toho dostane,“ pokračovala Julka.
Chirurg si tiše vzdychl. „To je dobře, že se modlíte, slečno. To je moc dobře. My lékaři modlitby potřebujeme. No... uvidíme.“
*
Seděly v pokojíku a pily čaj. Tikot starých nástěnných hodin se nesl pokojem a jeho zvuk jako by dával jistotu, že čas stále plyne. Mlčely. Slova byla zbytečná. Obě věděly, co cítí a prožívají, a bylo zbytečné o tom hovořit. Za okny vítr proháněl poletující sníh. Na psacím stole fotografie Petra sedícího na motorce. Několik odložených tužek, staré prasátko na drobné, které již bylo dvakrát slepované. Regály plné učebnic. V koutku pokoje připravená postýlka s dětskou výbavičkou.
„Julko, prosím tě, můžeš mi říct něco o tom, jak se můžu modlit?“ přerušila ticho.
*
Jarní slunce vykouklo mezi mraky. Procházela nemocničním parkem a přicházela k lavičce, vedle níž seděl na nemocničním vozíčku Petr doprovázený ošetřovatelem.
„Petře,“ volala a radostně se k němu rozběhla. „Ty už dnes neležíš na pokoji?“
„Je jaro a kluci vytahují motorky. Tak si je chci aspoň poslechnout,“ zašklebil se
Podívala se na něj přísně.
„Ale hlavně tady přece čekám na tebe,“ usmál se na ni.
Pohladila jej po vlasech. „Pan doktor slíbil, že nám půjde za svědka, co ty na to?“
„Za mnohé mu vděčím. Chodí za mnou často. Hodně spolu hovoříme. A taky asi hodně dlužíme Julce,“ odpověděl.
„Koukni, můžeš jí to říct osobně,“ ukázala hlavou za sebe, kde se po chodníku blížila Julka, která tlačila kočárek s jejich miminkem.
„Taky bych rád pozval toho překážkáře, kterého jsem pak sestřelil mašinou. Byl na tom mnohem lépe než já,“ smál se.
Kdesi uprostřed ulic města se ozvalo vysoké vytáčení motoru jedoucího motocyklu.
Zahleděl se do prázdna. „Opravdu, chci začít znovu. Snad se nám to podaří,“ řekl zamyšleně.
„Ale vždyť už jsme začali,“ odpověděla a usmála se na něj
„Koukej, něco ti ukážu, pomůžeš mi?“ poprosil ji.
Nechápavě na něj pohlédla. Pokusil se vstát a natáhl k ní ruku. Podařilo se mu to. Držel se, ale stál.
„Ach...“ zvolala, „Julko! Podívej!“
„Tiše, je to tajné...“ okřikl ji.
„Pane, to byste ještě neměl,“ zasáhl ošetřovatel, který o kus dál potahoval ze své cigaretky.
„No tak... Jen tiše. Pomůžete mi z druhé strany? Chci se přece podívat na svého syna.“
Krůček po krůčku, pomalu kráčeli Julce s kočárkem naproti.
Z místa poblíž nemocnice právě vzlétal vrtulník letecké záchranné služby a spolu s záchranáři nabral směr kamsi do dálky nad pole, k slunečnému obzoru...
(Podle skutečné události z roku 2004.)
Formát pro tisk
