Kategorie: Články

Plyšový beránek

Plyšový beránek

Velká kostelní vstupní vrata s bouchnutím dolehla. Zarachotil mohutný klíč a více než stoletý mechanismus zámku zaklapl. Farář Josef Pazdera uzamčení vrat ještě ze zvyku zkontroloval a pohlédl směrem ke kostelní věži. „Tak snad letos konečně dojde I na tu opravu střechy,“ pousmál se.

Sloužil v blízké farnosti již několik let a dvakrát v týdnu zajížděl i do zdejší vesnice. Přijížděl sem vždy autem a zpravidla ten den sloužil mše i v okolních vesnicích.

Z pole přicházela mlha a vítr snesl několik drobných kapek deště, kterým se podařilo dostat se pod límec Josefova kabátu. Uschoval velký kostelní klíč v kapse a scházel z kostelních schodů.

Bylo jaro, velikonoční pondělí. Návštěvníci kostela již dávno odešli do svých chalup. Nebylo jich mnoho. Pár postarších babiček přicházelo pravidelně každý týden, rok co rok. Bylo jich méně a méně a tahle generace obyvatel vesnice, pomalu vymírala. Mnoho mladých lidí se odstěhovalo za prací do větších měst a v obci zbyli již jen starousedlíci.

Vítr opět vdechl do Josefovy tváře svůj jarní polibek, v kterém byla ještě stále cítit přítomnost odcházející zimy. Otřásl jím chlad. Ohrnul si límec a zrychlil krok k zaparkovanému automobilu. Byl unavený, pracoval celý víkend. V srdci však cítil pokoj a radost. Přemýšlel za uplynulý víkend několikrát nad Kristovou obětí na kříži a byl stále znovu a znovu dotčen Boží láskou k lidem. Nastoupil do vozidla a přibouchl za sebou dveře. Jeho pohled opět spočinul na budově kostela.

Nastartoval a pomalu se rozjížděl. Kolikrát za tyto velikonoční dny připomínal lidem velikonoční pašije, kolikrát vyprávěl z kazatelny o Kristově modlitbě v zahradě Getsemane, o poslední večeři, o Ježíšově zatčení, o zradě přítelem... Měl ten dávný, stále aktuální příběh před očima. Rád svým farníkům vyprávěl o vzkříšení.

Stěrače konaly svou práci a stíraly nyní již vytrvalý déšť. Josef projížděl zdánlivě opuštěnou, osamocenou vesnicí. Pozoroval stavení, dvorky, ale nikde žádný pohyb. Žádní šmigrustníci, kteří by, jak bývá zvykem, obcházeli domy a vyprošovali pomlázku. Přece jen v těch několika chalupách, které jsou v pohraniční zapadlé vísce ještě obydleny, žije jen nejstarší generace. Kněz sledoval vozovku před sebou a přemýšlel nad životem i nad svou službou. Kolik let již takto slouží? Je mu již přes čtyřicet a farářské povolání si žádá své. Není to jednoduchá služba. Tak rád by z kazatelny mluvil k mladým lidem. Tak rád by jim žehnal a vyprávěl o největším Učiteli všech dob. Má zdejší lidi rád. Oblíbil si všechny farníky. Bylo mu však smutno, že složení obyvatel je tvořeno hlavně těmi dříve narozenými. Byl rád, že může této generaci sloužit, ale přál si mít mezi farníky více mladých lidí.

Projížděl kolem rozbořených staveb bývalého zemědělského statku. Z tehdejšího družstva zbyly jen ruiny. Propadlé střechy a keři zarostlé, pobořené zdi prozrazovaly, že zdejší hospodářství již dávno vzalo za své.

Zastavil na konci vesnice. Otevřel dveře a vystoupil z auta. Zadíval se směrem k obci. Jen několik kouřících komínů domků a stará střecha kostelní věže. Není zde ani prodejna či hostinec. Není pro koho. Pokynul rukou k vesnici a vyslovil několik slov požehnání. Déšť se opět nepříjemně připomněl. Josef nasedl do auta a vyrazil.

xxx

„Tak, Marie, pojedeme už. Máme před sebou ještě dlouhou cestu,“ rozhodl Karel. Mladá žena vstala od stolu a začala sklízet nádobí.

„Alespoň vám to, maminko, ještě uklidím,“ řekla Marie staré paní sedící s nimi u stolu.

„Vy musíte taky pořád spěchat, vždyť jste teprve přijeli,“ spustila stará paní na syna. „A taky byste mohli dojet častějc. Kdo ví, jak dlouho tady na tom světě ještě budu a kdy si mě pán Bůh zavolá... Tak ať si tý vaší holky aspoň trochu užiju,“ pokračovala a pohladila vedle ní sedící šestiletou holčičku po vlasech. „Že mám pravdu, Markétko?“ a šibalsky na malou zamrkala, za což jí byl odměnou milý úsměv děvčátka.

„Ale to víš, maminko, že zas dojedeme. Máme to sem z Prahy daleko a taky času je málo,“ odpovídal Karel.

„Jen kdyby ses nevymlouval. Dojedeš dvakrát za rok, na podzim tátovi s kytkou na hrob a o Vánocích s cukrovím, a kdyby nebyly Velikonoce, ani nevíš, že máš mámu.“

Karel mlčel. Matka měla pravdu. Jezdil za ní málo.

„Markétko, počkej, něco tady pro tebe mám,“ řekla stará paní děvčátku a vstala.

„Představ si, co jsem tady pro tebe našla, když jsem dělala pořádek,“ pokračovala do vedlejší místnosti. „Takovýho plyšáka nemáš,“ sdělovala radostně, když opět vcházela do pokoje. V rukou se jí pohupoval plyšový beránek s červenou mašlí kolem krku.

„Jé, babi! Ten je ale krásný!“ radostně vykřikla holčička.

„No aby nebyl. Už něco pamatuje a trochu jsem ho spravila a vykoupala... a když jsou ty Velikonoce...“ předávala stará paní s úsměvem hračku děvčátku. Karel se na beránka dlouze zadíval a jeho oči se na chvíli střetly s jeho mámou.

„Ale ten je... přece...“ vypravil ze sebe útržkovitě.

„Ano, tvůj,“ usmála se stará paní na syna.

„...a teď je můj,“ doplnila Markétka.

Babička ji opět pohladila po vlasech a udělala jí na čelíčko malý křížek.

„Maminko, nádobí máte umyto a uklizeno,“ ozvala se z kuchyně Karlova žena.

„Jsi hodná, Marie. Ale vždyť jsi to ani nemusela. To já ještě zvládnu,“ děkovala stará paní. „Budu ráda, když přijedete častěji. Taky byste tady mohli i přespat. Místa je tady dost. A můžete mě příště doprovodit i do kostela. Máme takového šikovného faráře...“

„Určitě přijedeme brzy, maminko. Na to už dohlídnu,“ odpovídala rozhodně Marie a stará paní se na ni usmála.

Po chvíli již mladá rodina nasedala do auta a odjížděla.

                                                              

* * *

Déšť sílil a zaléval skla hustým proudem. Bylo již pozdní odpoledne, když Josef najel na dálnici na Prahu.

Za chvíli se setmí, pomyslel si. Těšil se na večer. Jel za otcem, kterého už delší dobu neviděl. Naštěstí jsou spolu v dnešní době díky mobilním telefonům často v kontaktu, ale moc se těšil, až jej zase obejme. Měl otce moc rád, i když mu táta dříve vyčítal jeho kněžskou službu. Nikdy se nesmířil s jeho kněžským povoláním. Nikdy se nesmířil s tím, že jeho kluk žije o samotě kdesi v zapadlém pohraničí. Nic se s tím však nedalo dělat. Z Josefa se stal pan farář, a navíc byl již více než čtvrt století dospělým mužem. Přesto si občas táta Josefovi stýskal.

Josef minul několik čerpacích stanic. Nechtěl se zdržovat. Pokračoval dál. Ten víkend byl náročný, ale krásný. Soustředil se na cestu před sebou a koutky očí vnímal ubíhající stromy. Tu a tam jej v protisměru minulo auto.

* * *

„Opravdu bychom za babičkou mohli jet častěji a mohli bychom tam i přespat. Takhle se jen honíme, abychom do Prahy dojeli včas,“ říkala Karlovi Marie. „Cesta daleká, počasí špatné... Markétka má babičku ráda...“ Podívala se na dcerku na zadním sedadle.

Ta již ale dávno spala a na klíně držela svého plyšového beránka s červenou mašlí.

Cesta ubíhala pomalu. Déšť stěžoval viditelnost.

* * *

Zavíral těžká vrata kostela a otáčel klíčem v zámku. Zámkem nešlo pohnout. Ozývaly se z něj železné zvuky, skřípot železa sílil, až se stal nesnesitelným... víc... víc... škrrrr... trhá to uši....

Vozidlo dřelo o svodidla. Instinktivně šlápl na brzdu a byl překvapen, jak rychle auto zastavilo. Prudký náraz s ním škubl dopředu.

„No nazdar,“ řekl si. „To jsem tomu dal. Ještě že tak.“

Vystoupil a šel se podívat na pravý bok vozu. Karosérie byla podřená, jak vůz sjel k pravému okraji a roloval o svodidla.

„Není to tak hrozné, ještě že tady ty zábrany jsou,“ zabručel si pro sebe. „Snad se s tím dá odjet,“ pomyslel si, když si uvědomil, že na vlastní kůži pocítil zrádnost mikrospánku. Obešel auto z druhé strany a rozhlédl se po okolí. Několik desítek metrů před ním také stálo nějaké vozidlo. Asi řidič telefonuje, pomyslel si a pokračoval ve své obhlídce škod.

Znovu se podíval na vozidlo vpředu. Takhle stát je přece dost nebezpečné – bez výstražných světel a v tomhle počasí... Ostřil v mlze zrak a cítil, že něco není v pořádku. Po zádech mu přejel mráz, ale to už nebyl čas na další úvahy. Rozběhl se podél svodidel. Auto, které dříve vypadalo jako zaparkované, bylo spíše vrak. Stálo vpasováno do porouchaného, neosvětleného vozidla odstaveného u krajnice. Kolem projel nějaký vůz, ale nezastavil.

Josef se snažil otevřít dveře řidiče, ale marně. Zkusil druhé, u spolujezdce. Povedlo se. Dotkl se na sedadle sedící ženy. Dýchala pravidelně, ale byla v bezvědomí. Rozepnul bezpečnostní pásy a vytáhl ženu z auta. Položil ji na zem na svůj kabát.

Nakoukl opět do vozidla. Vzadu nikoho neviděl. Řidič se malinko pohnul a zakřičel bolestí. Měl rozbitý obličej a zřejmě zlomenou nohu. Josefův pohled zaujalo něco světlého s červenou mašlí. A pak si všiml... Dítě! Opatrně je přitáhl k sobě. Nedýchalo.

„Ne, to ne...!“ zakřičel a ihned začal provádět resuscitaci. Tlukot srdíčka nebyl cítit. Zaklonil děvčátku hlavičku, dvakrát do něj dechl a provedl několik stlačení hrudníku. Opakoval několikrát. Žádné změny. Opakoval vše znovu. Tu se mu na chvíli zdálo, že ucítil slabý pulz. Nepřestával provádět v pravidelných intervalech umělé dýchání. Konečně se holčička slabě nadechla. Usmál se a pohlédl vzhůru na nebe.

Muž přicházel k vědomí. Občas zasténal bolestí. Žena byla také v pořádku, pravidelně dýchala, jako by spala. Největší pozornost si však zasluhovalo dítě. Nepřestával z něj spouštět pozornost a bedlivě sledoval jeho dýchání, i když volal na tísňovou linku.

Josef přešlapoval ve večerním chladnu, vyhlížel záchranku a tiše se modlil. Kdo ví, jestli se s těmito lidmi ještě někdy potká...

„Tolik jsem si přál sloužit mladým... ale takto?“ Tato slova však Josef pronesl s nádechem vděčnosti.

V dáli na horizontu dálnice se objevila modrá blikající světla.

 

Podle skutečné události.

print Formát pro tisk