Kategorie: Články

Motorkářka Míša

                     

 

            Noční burácení motoru se neslo ulicemi. Patřil pozdnímu jezdci na motocyklu. Přijížděl z dálky tmou. Dva proudy světel rušily stíny a osvětlovaly noční čtvrt, jak se blížil mezi domy ulicí. Po chvíli zvuk motoru ustal a jezdec opřel svůj stroj o stojan v malé garáži poblíž rodinného domku. Když sundal přilbu, po ramenou a zádech se mu rozprostřely krásné vlnité vlasy. Před garáží se ozvaly blížící se kroky…

„Míšo? Tolik jsem se o Tebe bála...“

„Maminko moje drahá...“

 Obě se radostně objaly.  

 

        Kuchyní postaršího rodinného domku zavoněla ranní káva. Vůně stoupala a táhle se linula do horního patra. Takovému zvaní, se nedalo odolat, a tak již po chvíli po schodech sestupovalo mladé děvče, vstříc lákavé vůni. Uprostřed kuchyně se pohybovala žena v letech a s láskou prostírala na stůl. Bylo znát, že každý její pohyb, ač při zdánlivě všedním úkonu, je vyjádřením velké vděčnosti a radosti. S nezvyklou péčí žena rovnala každý záhyb ubrousků, když na stůl kladla voňavý závin. Teplo domova dýchlo na čerstvě probuzené děvče, které se na chvíli zastavilo ve dveřích kuchyně a dlouze a zamyšleně se zadívalo na prostřený stůl i maminku, jak vše pečlivě připravuje.

„Míšo, pročpak ještě nespíš?“ zeptala se žena, když ji spatřila.

„Ale maminečko, copak to jde, když je v domě tolik vůně?“ odpověděla a vrhla se mamince okolo krku.

 „Ale no tak, Míšo, počkej... vždyť mně zadusíš,“ smála se máma a po chvíli již spolu seděly u stolu a usrkávaly kávu.

„Je dobře, Míšo, že ses přijela podívat. A jak se v té Praze vlastně máš?“ vyptávala se mama.

       „Máme ve firmě pořád hodně práce mami, jsem pořád v jednom kole,“ odpovídala Míša.     

       „A na kluky taky čas nemám, a už vůbec ani na nic jiného.“ Máma se na Míšu smutně podívala. Věděla, že těmito slovy Míša vždy ukončuje debatu, když jí chce máma říci cokoli o Bohu.

       „No ale na tu svoji motorku si čas vždycky uděláš,“ nevydržela a řekla skoro vyčítavě.     

       „Člověk se o tebe pak bojí a může se akorát modlit, ať se ti nic nestane.“ Poslední slova však řekla s úsměvem. Míša maminku pohladila po bílých vlasech a podívala se do jejích ustaraných očí.

„Mami, neboj se o mě. Já se už o sebe dokážu postarat sama,“ usmála se na maminku.

           

        Máma měla o Míšu opravdový strach. Bylo to již pár let, co se její dcera odstěhovala za prací do podnájmu v Praze. Od té doby se spolu vídaly málo. Občas za ní Míša přijela, ale zase se brzy vracela zpět. Ona však své dceři vždy připomínala radostnou zvěst, které sama před několika lety uvěřila. Tolik si přála, aby mohla i Míša v životě položit pravý základ a hledat pravdu i svůj směr u Boha. Tolikrát viděla, že v Míšině životě nejsou věci v pořádku a že dcerka mnohdy sama hledá pevnou půdu pod nohama. Vždy když jí ale chtěla ukázat na něco vyššího, smysluplnějšího, Míša s díky odmítala – že si každý musí najít v životě svoji pravdu i cestu sám. Za tím si Míša vždy stála. Její velkou láskou byly motocykly. Vlastnila velmi silný a výkonný sportovní stroj, za který dala své celoživotní úspory. Když na něm projížděla, kdekdo se otáčel za jejími vlajícími vlasy, a když se objevila někde na čerpací stanici, hned byla středem pozornosti, což jí mnohdy i imponovalo.

„Představ si, že už na motorkách jezděj i křesťané,“ vyrušila mámu z jejich úvah. Máma se na ni váhavě podívala. Modlila se dlouhá léta nejen za spasení své dcery, ale i za jejího budoucího manžela. Nyní se v ní rozezněl varovný signál. Máma svoji dceru nerada viděla ve společnosti motorkářů. V takové společnosti se přece nemohou pohybovat křesťané, natož aby sami byli motorkáři.

„No vážně, mami. Nedávno se mě jeden dokonce ptal na pumpě, kam že jedu, a poté mi říkal něco o vyšším cíli cesty i smyslu života. A že prý pouze Ježíš je ta správná cesta. Moc jsem mu nerozuměla a řekla jsem mu, že každý hledáme cestu, která nám vyhovuje. Dal mi pak ještě svou vizitku, ale ta je už kdoví kde,“ pokračovala Míša nedbale, na což máma jen pokývala hlavou. Strávily spolu pěkné sobotní odpoledne a večer se šly trochu projít. Po večeři se máma Míši otázala, zda by s ní nechtěla jít druhého dne do místního sboru. Odpověď však již předem tušila, a ani tentokrát se nemýlila.

„Ne, maminko. Pojedu zítra ráno zase zpět do Prahy a cestou se někde ještě projedu na motorce.“

„Alespoň ti něco upeču na cestu,“ uzavřela debatu máma a vstala od stolu.  

Když Míša ráno druhého dne vyjížděla z garáže, poté, co se spolu rozloučily, modlila se za ni její máma tak, jak jen se maminka může za svou dceru modlit. Míša jí při odjezdu ještě naposledy zamávala, ale to už neviděla její smutné oči, ani slzu stékající po tváři. Motocykl s hrozivým burácením vyrazil do ranních ulic a po chvíli zmizel v dáli. Cesta Míše ubíhala rychle. Přemýšlela nad sebou, svou prací, motorkářským světem, milovanou mámou i o tom, jak její léta života pomalu začínají ubíhat. Začínala být sama na sebe naštvaná. Věděla, jak by si máma přála, aby Míša žila křesťanský život, který jí připadal nudný. Chtěla žít život svůj a chtěla jej i uchopit, ale jakýsi hlas ji usvědčoval z marnosti veškerého jejího počínání. Přidala plyn a zalehla ještě více na nádrž motocyklu. Jako by k ní ale kdosi znovu hovořil, že není na světě rychlost, kterou by ujela sama před sebou. Zakřičela si pro sebe do helmy a po chvíli rychlost zvolnila. Když spatřila poutač čerpací stanice, ihned k ní zajela. Než však zastavila, spočinul její zrak na motorce poblíž vchodu. A támhle na židličce popíjí kafe – ale to je ale přece ten motorkář, který jí před časem říkal cosi o Bohu! Usmíval se na ni a lehce jí pokynul na pozdrav. „To snad není možný!“ zakřičela si pro sebe a projela okolo čerpacích stojanů, aniž by zastavila. Přidala plyn a projela kolem sedícího mladíka, aniž by se na něj podívala. Vyrazila zpět na dálnici a ujížděla pryč, dál a dál. Za ní opět zaznělo několik slov požehnání.

 

Pracovní dny těžce ubíhaly a blížil se podzim. Jednoho dne při svém návratu z práce nalezla telegram od maminčiny sousedky:

„MAMINKA V NEMOCNICI. PRIJED RYCHLE.“ Neváhala ani chvíli a okamžitě vyběhla ke své garáži. Za několik minut již její motocykl ujížděl plnou rychlostí po dálnici. Cítila silné vzrušení a před očima vzpomínala na poslední chvíle i rozhovory s její milou mámou. Byla již tma, když vybíhala po schodech místní nemocnice. Po chvíli vyšla z budovy, avšak její oči byly plné slz. Snažila se být tvrdá a stěží v sobě potlačovala pláč. Bolest na prsou byla čím dál větší...

Míša seděla na svém motocyklu v garáži u malého domku a dívala se dlouze před sebe. Jakýsi hlas uvnitř jí opět připomněl, že v životě existuje něco více než jen trápení a bolest. Když myslela na mámu, cítila jakýsi zvláštní pokoj. Jako by ji cosi potvrzovalo, že máma došla cíle, který nalézala, k tomu, co je skutečnou pravdou o životě. Dívka bloumala opuštěným domem a vzpomínala na máminu vonící kuchyň, na to, jak pečlivě a radostně chystala voňavý závin, jak rovnala prostírání, když za ní přijela. Máma se radovala ze života, každý den. Nyní bylo vše smutné, bez života. Procházela opuštěnými místnostmi a připadalo jí, jako by se zde zastavil čas. Prohlížela věci, jak je její milá maminka zanechala. Na stole ležela Bible. Míša těžce usedla a rozsvítila lampičku. Otevřela knihu a zadívala se do stránek. Jako by jí před očima ožil text, na kterém jí spočinuly oči. Po těle jí přejel mráz i teplo zároveň.

„Já jsem ta cesta, pravda i život. Nikdo nepřichází k Otci než skrze mne.“ Míše vyhrkly slzy a text se ztratil v mlze. Nyní si byla jistá. Jako by se v zlomku změnilo její mínění o životě, o světě, pravdě i jejích cestách. Instinktivně sáhla do náprsní kapsy bundy pro kapesník, a když jej vyndala, cosi z něj vypadlo. Vizitka motorkáře, který jí před několika měsíci vyprávěl své zkušenosti s Bohem. Viděla v duchu jeho tvář živě před sebou. Před očima se jí znovu odehrál děj posledního setkání, kdy se na ni u benzinky usmíval, a ona tak rychle odjížděla zpět na dálnici... Těžce se nadechla. Utřela si nos a nahmatala mobil, na němž začala pečlivě a pomalu vyťukávat čísla uvedená na vizitce...

            Venku za oknem chladl motor motocyklu. Praskání chladnoucího kovu motoru a výfuků jako by potvrzovalo, že se svým majitelem budou mít na svých cestách konečně ten správný směr...

                                                                                                     Pro časopis Život víry napsal Jurek

print Formát pro tisk