Lithuania 2012

Lithuania 2012

Pátek 7. Září  - Odjezd je naplánován na 15:00 hod od Tesca, ve Frýdku Místku. Takže vyrážíme li s Evou o půl třetí z Highwaye, máme ještě spoustu času. Avšak Murphyho zákony jsou ty nejprotivnější zákony na světě, protože jak jinak lze tyto zákony pochopit, ne-li, než když v den odjezdu, s nabalenou motorkou, po vyjetí z garáže, zjistíte, že máte prázdný přední kolo. Takže honem k sousedovi pro kompresor, dofoukat a hledat díru. Jenže díra nikde. Kde to tedy uniká? Ventilkem? Nový nemám, takže žhavím telefony, krátká modlitba a po chvíli, nás již očekávají přednostně v pneuservisu. Než bys řekl švec, je přední kolo z bávce dole a vzápětí jej kluci podrobují odbornému zkoumání. Ventilek je v pořádku, ale vzduch uniká okolo ráfku. To není dobrý, pokud tedy bude třeba sehnat ihned novou gumu. Naštěstí však, stačí ráfek očistit, namazat a je to. Drží. Tak snad i vydrží.

Dojíždíme k Tescu o půl čtvrté. Ostuda. No co, honem jednu společnou fotografii, pár zodpovězených otázek pro regionální deník a honem, honem vyrazit. Vyrážíme ve složení moji maličkosti, tedy Jurka, samozřejmě moji milované ženy Evika, Toníčka, zvaného Pohlreich, jeho ženy Ivy, Zdenka s Rendy, zkušeného enduro-krále Jora Pohludky a Honzíčka Patáka, který pracuje v oboru řízení kvality, firmy Mitas, kde jsem veden jako testovací jezdec právě těchto pneumatik. Neboj, my ti ty Mitasky hned zkritizujem, budou li ještě někde po cestě unikat. Generál dojede celou skupinu sobotního dne, někde v Polsku.

Bereme za to a vyrážíme, směr Český Těšín – Bielsko Biala – Katowice – směr Lodž. Bohužel, jakmile končí dálnice, je cesta dost velkej vopruz a samá kolona. Roztrháváme skupinu a jedeme mezi auty, každý sám, na vlastní pěst. Jakmile kolonu předjedeme, opět se dojíždíme. Je to pro naše polovičky trošku kruťárna (holky se vždy bojej kličkovat mezi auty), ale po chvíli si zvykají. Polští řidiči, alespoň dnes, jsou mnohem lepší, než v česku. Uhýbají ochotně. Občas vyjedeme i na úsek silnice, který je ve výstavbě a díky enduro gumám, mažeme to i s těžkými motorkami, přes šotolinku a předjíždíme tak všechna auta, stojící na asfaltovém povrchu. Při jednom z nájezdů zpět na asfalt, si na poslední chvíli všímám, že je dost vysoký. To se málem stává osudným, protože jej s Evou berem bokem, šikmo. Chvíli je bavec  nalevo, chvíli napravo, ale nakonec se srovnává. To by byl nepříjemný pád. No zase bychom zaperlili a pobavili všechny hned zkraje cesty.

Blíží se večer a tak hledáme nocleh. Ve vzduchu je cítit déšť, a nad krajem se začnou honit černá mračna. Hledáme nocleh a kdesi před Lodží jej nalézáme. Stavíme stany v borovicovém hájku, na pískovém podloží. Klohníme něco k večeři. Začíná drobně poprchávat. V příjemné atmosféře, klábosíme kolem stanů, déšť, nedéšť. Generál nám tady chybí, už se na něj zítra těšíme.  V noci déšť sílí a nám se dobře spí. Najeto sice jen 172km, ale po těch uzávěrách a silnicích ve výstavbě, je to za krátký čas dobrý výkon. Hlavně že už jsme konečně zase na cestách.

Sobota 8. Září - Projíždíme trasu Lodž – Augustov a je to nějakých šestset kilometrů nudné jízdy Polskem. Polsko se nám zdá naprosto dlouhé, roztáhlé a hledáme tu nejlepší cestu, přes  Sochaczew - Rebovo  a dál po E-67 na Lomža - Grajewo – Augustov – Ogrodniki. Tahle trasa, ať chceme, či nechceme, nám zabere celý den. Generál stále nikde, ale doufáme, je snad už někde za námi. Okolo páté večer vjíždíme do Litvy a posunujeme čas o hodinu dopředu. Měníme peníze, dokupujeme proviant a hledáme místo k přespání. Nacházíme je uprostřed lesa. Je to divoký plácek s vysokou travou.  Posílám sms a popis místa, kde nás Generál najde a aby věděl odbočku, kde do lesa, necháváme u silnice na gumitkách policejní vestu, která má již sedřeny nápisy. Vaříme něco k jídlu. Dochází nám sms od Generála, že se rozhodl přespat kdesi v penzionku na cestě a dojede nás zítra. Usínáme a kdesi v dáli štěkají psi…    Najeto dnes 584 km. 

Neděle 9. Září  -  Vstáváme ráno a balíme. Nějak se nám nechce. Doléhá na nás trochu únava z cesty. Okolo půl osmé již slyšíme zvuk Generálova Bávce. Je tady. Srdečně se zdravíme a máme radost. Konečně jsme tedy komplet.

Sbaleno, vyrážíme okolo města Druskininkai, které je krásným lázeňským městem, do Grütas, kde se nachází muzeum komunismu. Při vstupu zamrazí ostnaté dráty, strážní věže a dobytčák, který převážel tisíce Litevců do Gulagů, na dalekou Sibiř. Muzeum komunismu se rozkládá na ploše asi 20 ha, kde je umístěno 86 soch komunistických pohlavárů, z nichž jsou sochy Lenina a Stalina velmi hojně zastoupeny.  O síle propagandy, jejich nástrojích a produktech podává zprávu muzeum v nízké dřevěné budově. Přesně takové se stavěly v SSSR v poválečném období a padesátých letech, kdy sloužily jako osvětová střediska a budovy městského sovětu. Celkový dojem umocní i návštěva místní restaurace, kde se podává netradiční menu. Tzv. „Nostalgie po starých časech“, obsahující šproty po Rusku (cibule, šproty, vodka), anebo obligátní Boršč. Vše se podává v plechových, vězeňských miskách a obsluhují vás číšníci v krojích pionýrů. Ač některé předměty či výstavní exponáty mohou připadat úsměvně, jejich působení v Pobaltí je spíše tragické. Jsme rádi, že jsme takováto pronásledování nezažili.

Vyrážíme po obědě. Pokračujeme dál do města Trakai, kde se nachází vodní hrad, který je symbolem Litvy a je vyfotografován, snad na všech pohlednicích a propagačních materiálech.  Město Trakai, má asi 7 000 obyvatel a rozkládá se na protáhlém poloostrově, obklopeném jezery. S ohledem na pokročilý čas, se však na prohlídku hradu nechystáme a prohlížíme si jej pouze z veřejnosti přístupného nádvoří.  V blízkosti hradu, je mnoho prodejních stánků se suvenýry. K nejtypičtějšímu sortimentu, patří výrobky z Jantaru. Lze zde nalézt suvenýry od korálků, přes hrací kostky, až po šachové figury. Nemůžeme si však nechat ujít prohlídku části starobylého města Keraimu, které jako by mělo svůj mikrosvět. Obývají jej totiž Kerimové, patřící k nejmenšímu národu na světě. Žije jich asi 250 a v Keraimu je jich asi 70. Pocházejí z Krymu a jsou to pozůstatky židovské diaspory, odmítající někdejší Talmud. Procházíme ulici Keraimu a prohlížíme starobylé, dřevěné domečky. Nachází se zde též restaurace, kde si lze dát jídlo, starých Kerimů. Vyrážíme dál, směrem na Panevežys a hledáme pomalu nocležiště. Chceme se utábořit někde u jezera, ale ač je tato země jezer plná, zde právě se k nim nemůžeme dostat. Zastavujeme u místní staré babičky, kterou ihned přezýváme Babuška a jelikož je nám sympatická, ptáme se, zda můžeme přenocovat za jejím domem. Nemá s tím problém a svoluje. Zajíždíme na posekanou louku a rozbalujeme stany. dnes najeto 286 km.

Pondělí 10. září   -  Babuška nám přináší čaj. Vybíráme nějaký ten peníz a jako projev díků, předáváme babušce obnos, který ona sice odmítá a proto ji náš dar vnutíme. Děkujeme za možnost přespání. Ihned tají ledy a babuška nám vypráví, jak se zde žilo. Pozve nás i na exkurzi do svého domečku. Je v něm stará pec. Dovídáme se, že babuška se jmenuje Tašši a bydlí v nedalekém městě a zde pouze dojíždí k rekreačním účelům. Balíme a loučíme se s babuškou a pokračujeme na Šiauliai, ale před ním se dáváme vpravo na Kryžiu Kalnas, což je v překladu hora křížů. Jedná se o nízké návrší, lépe řečeno, haldu zeminy, na které jsou miliony křížů, snesených zde od poutníků a turistů z celé Evropy. Toto místo mělo zvláštní význam pro Litevce. V období sovětské okupace, stalo se místem anonymního, ale překvapivě úspěšného vzdoru, vůči někdejšímu režimu. Úřadům byly kříže trnem v oku a tak je od roku 1963 intenzivně ničili a zaváželi za pomocí buldozerů, zeminou. Nic to však nebylo platné. Obcházíme toto smutné prostředí a shledáváme zde i několik křížů, s motorkářskou tématikou. Některé kříže jsou posvařovány z výfuků, z motocyklových řetězů, anebo jsou doplněny jinými moto součástkami.

Sjíždíme zpět na dálnici a pokračujeme zemí jezer k národnímu parku Žemaitia. Cestou se musíme zastavit v překrásné restauraci, na tradiční řepnou polévku, která se podává studená a chutná jako naše zelňačka a k tomu si dáváme litevskou specialitu „Zeppellinai“, což je velký bramborový knedlík, plněný masem. Jeho název byl dán, podle tvaru, připomínající vzducholoď. K tomu si dáváme Litevské pivko Švituris, které vychlazené je zvláště lahodné. Zeppellinai nemají chybu. Jídlo je vynikající, a stojí dle odhadu asi šedesát korun. V blízkosti mnoha restaurací se nachází velmi zúhledněné parčíky, zdobené krásnými keři, udržovanou zelení, jezírky a mnohdy doplněny i spoustou dřevěných soch a dětských prolézaček. Tak tady se máme, coby český národ, ještě mnoho co učit. Sochy nikdo nekrade, ani neničí. Po vydatném jídle vyrážíme opět do sedel a dojíždíme okolo jezera Plateliai, do stejnojmenné vesničky, kde se dovídáme informace v malém turistickém centru. Jelikož je již po sezóně, nedaleké tábořiště je opuštěné a máme naději, že nás zde snad ani nikdo nepřijde zkasírovat. Stavíme stany nedaleko jezera s překrásně čistou vodou a po chvíli provádíme očistu. Voda je studená, ale skvělá.   Najeto 277 km.

Úterý 11. Září. -  Probouzíme se do krásného dne. Výběrčí kempu nikde. To máme radost po česku, o to větší. Generál se jde projít do lesa a přináší hříbek. Je na něj patřičně hrdý a všem jej ukazuje. Balíme stany a vyrážíme okolo jezera. Národní park Žemaitos (Zemaitia), je překrásný a stálo by za to jej projet důkladněji. Zdejší místo však nebylo vždy jen místem idylickým, o čemž svědčí přítomnost bývalé, vojenské, raketové jaderné základny. Chceme ji omrknout. Nachází se v lese Plokštine, východně od jezera Plateliai. Základna byla funkční od roku 1962, do roku 1978, tedy do doby, než ji lokalizovala CIA. No to byla jiná doba, než dnes. Základna se nachází hluboko v lesích a cesta k ní leží v písečném podloží, takže tomu dáváme trošku Offroadu. Bohužel, ve dvou a s naloženými motorkami, se cesta v písku, stává dobrodružstvím a opravdovým adrenalinem. Nějaký čas bloudíme po lesních cestách a Honzíkovi se jízda v písku začíná líbit. Na svém V-Stromkovi se pouští odvážněji, rychleji a rychleji. To se mu v jedné chvíli stává osudným, neboť v dost velké rychlosti se mu přední kolo boří a motorka jde přes budku. Honzík z ní škaredě padá. Naštěstí se nic nestalo a vydrželo dokonce i plexi. Vlivem pádu se ale zdeformovalo lešení, které drží přístrojovku s budíky a tak plasty nedoléhají. To se spraví doma, hlavně že se nic vážného nestalo. Ale mohlo se stát!!! Takže příště opatrně, co bychom tady v těch lesích s tebou ty kluku jeden plantažnícko-ofrouďácká dělali?

Dojíždíme na raketovou základnu a motorky parkujeme uvnitř. Základna byla mnoho let opuštěná a zakázaným vojenským prostorem, byť její uplatnění již po odhalení pozbylo smysl a nebylo aktivní. Platíme vstupné a procházíme několika ploty, okolo strážních budek a po chvíli již spatřujeme velká, betonová víka, která jsou poklopy jaderných šachtic. Nemáme z těchto míst dobrý pocit. Jakoby zde cosi prapodivného zůstalo. Scházíme do podzemí a prohlížíme si operační střediska. Žádné počítače, vše se vypočítávalo ručně podle map a souřadnic a jediným navigačním systémem byl výpočet paliva a směr letu. Na výpočtech pracovali samostatně dva inženýři a ti prováděli svou práci v oddělených, uzavřených místnostech. Pokud se jejich propočty shodovaly, byl cíl potvrzen. Podzemní katakomby jaderného podzemí, nám občas nahánějí husí kůži a jako zlatý hřeb, mlčky postojíme nad šachticí, v níž, byly samotné hlavice umístěny. Uvědomujeme si, kolikrát stačilo opravdu málo a neštěstí světové velikosti, mohlo být hned.  

Opouštíme raketovou základnu a pokračujeme dál, směrem na přístavní město Klaipeda, které je třetí, největší město Litvy, o počtu 190 000 obyvatel. Cestou spatřujeme překrásný větrný mlýn, který si musíme prohlédnout. Slouží jako restaurace a sezení je na několik pater. To nejvyšší je až ve špici. Konstatujeme, že obsluha zde si asi pěkně mákne, vynášet jídlo a pití, až zde. Okolo restaurace je opět překrásná zahrada, se spoustou okrasných keřů, pěstěnou trávou, dřevěných soch a krásného jezírka. Jen samotná údržba musí být velmi nákladná a jistě tohle vše, musí dělat lidé, kteří mají tohle jako srdeční záležitost.

Dojíždíme do přístavního města a jdeme se korznout přístavem. I když se jedná o město přístavní, otevřené moře zde spatřit nelze. Klaipeda totiž leží naproti Kuršské Kose, v nejužším místě Kurského zálivu. Obdivujeme velké lodě a čilý přístavní ruch. Nemůžeme vynechat ani místní folkor, který je zde v podobě tradiční Litevské kapely, hrající lidem, jen tak pro radost na náměstí. Shledáváme v lidové hudbě prvky židovské harmonie. Město příliš neoplývá památkami, avšak procházka starým centrem, navodí pocit dávných časů. K symbolům Klaipedy patří plachetnice Meridianas, z roku 1948. Jednalo se o školní plachetnici, určenou k výcviku námořníků. Později loď přestala plnit svůj účel a hrozilo, že se rozpadne. Od města ji odkoupil jistý právník, za symbolickou cenu jednoho Litas, opravil a v současnosti je v ní provozována restaurace.

Naloďujeme se na malý trajekt a přeplouváme úžinu, na břeh Kuršské Kosy (Kuršiu Neria), která je celá národním parkem a vstup zde je zpoplatněn. V těchto místech je zákaz volného kempování a tak nám nezbývá, než vzít za dost drahému kempu v Nidě. Pobyt na Kuršské Kose však stojí za to, neboť k jejím největším zajímavostem, patří bezesporu písečné duny, nacházející se na několika místech. Litevská část Kuršské Kosy, je dlouhá okolo čtyřiceti kilometrů. Jen asi kilometr od města Nida, se již nachází ruská hranice, která dělí zdejší Kaliningradskou oblast. Projíždíme kolem překrásných dun, u nejvyšší z nich, Parnidis, zastavujeme a jdeme se po nich projít. Stoupáme asi jeden kilometr v písku a jediná Rendy se zouvá a bosky si šlapání vychutnává. Na vrcholku (52 metrů) je překrásný výhled na Nidu a mořský záliv. Setkáváme se zde s dvojicí ruských novomanželů, kteří si zde pořizují svatební fotografie. Samozřejmě musíme se my chlapi vyfotografovat s nevěstou a holky samozřejmě s ženichem. Přejeme jim mnoho lásky a porozumění a máme radost. Radost z těchto krásných lidí i tohoto nádherného místa.

Přijíždíme do Nidy, malebného přístavního městečka, které si koncem devatenáctého století oblíbili umělci a spisovatelé. Tato rybářská, vesnice, byla později tak často vyhledávanou oázou klidu a ticha, že již ve třicátých letech zde stálo pět velkých hotelů.  Tím být oázou klidu, přestala. Kolem přístavů je však i dnes, vše tak, jak tomu bývalo kdysi – někdejší rybářské domky z první poloviny dvacátého století, hnědočervené, s bílými okny a modrými okenicemi, doškovými a rákosovými střechami, seřazené na malém prostoru. Záliv ač je mořský, je spíše sladkovodní, čemuž povděk mnoha řekám, přitékajícím z pevniny… Projíždíme malým přístavem a rádi bychom si dali nějakou zdejší, rybí specialitu. Bohužel, je po sezóně a mnoho restaurací je zavřeno. Možnost dát si jídlo, pouze v zdejší Pizzerii, což nás příliš neoslovuje. Nad Nidou se v lesích rozprostírá malebný kemp a po chvíli již rolujeme pod borovice a stavíme stany. Tento podvečer využíváme jako podvečer očisty, velkého prádla a celkového zkulturnění se. Kemp je téměř prázdný a večer přichází jen pár turistů, kteří absolvovali procházku po dunách. Jdeme spát brzy. Najeto 152 km.

Středa 12. Září.   -  Opouštíme Nidu a jdeme si ještě jednou prohlédnout malebný přístav. Prohlížíme si dům, ve kterém svého času pobýval slavný spisovatel Thomas Man. V Nidě se také konají hudební festivaly a tak nelze nevyfotografovat se s bronzovou sochou kytaristy, sedícího na lavičce, který rovněž patří i symbolům NIdy, stejně jako množství barevných korouhviček, zdobící nejeden rybářský domek. Začíná poprchávat. Projíždíme poloostrovem a tu a tam lze spatřit lišku, množství volavek, které zde mají svá hnízdiště a jako bonus, v zalesněné části, i majestátně stojícího soba. Díval se na nás hrdě z mlhavého, lučního oparu, jako by sám byl pánem a správcem zdejšího území. Jak by také ne, vždyť jim země patří, stejně jako nám, lidem a sobi zde žili od pradávna. Přeplouváme úžinu a vymotáváme se z uliček Klaipedy. Směřujeme na sever, nahoru k hranicím s Lotyšskem. Po asi hodince jízdy je přejíždíme a pokračujeme dál na Lepaia.  Silnice je o něco horší, a čím víc se blížíme severněji, je opuštěnější. Drobně poprchává a tak jedeme pomalu. Vychutnáváme okolní baltský charakter porostů, který tvoří borovice a břízy, v písčitém podloží. Krajina je syrová, opuštěná a jen tu a tam se objeví nějaký domek, který je v dost zuboženém stavu. Je patrno, že zdejší obyvatele žijí mnohem chudobněji. Zastaralé dřevěné domy, stará auta a kapustová políčka, jsou nejtypičtějším obrazem životní úrovně Lotyšského venkova.  Projíždíme okolo moře a rozhodujeme se přenocovat na pláži. Hledáme ideální místo, kde se dá zajet. Nacházíme jej poblíž malé duny, kde jsme chránění před větrem. Pláž je opuštěná. Stavíme stany a Honza s Jorem si jdou užít plážového ofíku, totiž radostného skotačení na motorkách v písku. Skutečně si toho užívají a dovádějí jak malí kluci. Jezděj sem a tam a radost jim neubere ani občasný pád. Vaříme klobásky, kterým říkáme „klobaskaj“ a celá výprava začíná užívat mírně Lotyšsko Litevských koncovek slov, „ai“ a „as“. Takže nám začíná správně hrabat. Honda je „Hondas“, BMW „Be-emwai“, cestovní mapy „mapas“ a ti nejnáročnější “lingvisté“, vkládají i koncovky „Liai“. Takže jsme tak trošku, opět zase Jedličkův ústav na cestách. Rendy nás vytahuje k moři, abychom nepromarnili západ slunce. Usedáme jen pár metrů od šplouchajících vln a pozorujeme rudé slunce. Říká se, že na Baltu je západ slunce obzvlášť krásný. Je to pravda. Sedíme mlčky a je nám dobře… najeto 262 km.

Čtvrtek 13 září   -  Sbaleni projíždíme městem Ventspilis a plánujeme dosáhnout nejsevernějšího bodu naší cesty, jimž je výběžek Kolka, oddělující baltské moře od Rižského zálivu. Ventspilis je jedno z nejstarších Lotyšských měst. Nachází se u Baltského pobřeží, asi 180 km od Rigy. Je zde od nepaměti důležitý obchodní přístav a také jedna z nejkrásnějších pláží. Můžete zde využít i trajektového spojení do Švédska. Ač je město mnoho modernizováno, objevujeme mnoho zchátralých domů. Ty jsou zde, ještě z dob sovětské éry. Působí však poměrně nostalgicky a dýchá z nich atmosféra starých časů. Jsou to atypická stavení, většinou zděná, s dřevěnými nosnými prvky, obložena dřevěným obkladem.

Pokračujeme dál, k severnímu výběžku a jedeme opuštěnou silnicí, mezi lesy. Nepotkáváme žádná obydlí, ani žádná auta, jen lesy a louky. Dojíždíme severního cípu Kurzemského pobřeží, výběžku, který nese název Kolka. Jedná se o místo, které je součástí národního parku Slitére, kde byl v totalitním období, zapovězen vstup. Velmi krásná a nedotčená krajina zahrnuje více než dvacet typů lesa, mnoho močálů a rašelinišť. Je zde několik ekosystému a v zdejších lesích žijí jezevci a bobři. Nacházel se zde také maják, který je již v současnosti zbořen. Kolka nabízí mnoho fotogenických míst. V lesích, v blízkosti moře, lze najít mnoho stop po zdejším životě rybářů a na mnoha místech, jakoby se zastavil čas. Rozpadající se trosky a vraky rybářských lodí, v účelu již dávno neplnících přístavech a docích, lze nalézt na okraji pobřeží, které již jen samo o sobě, projít s batohem na zádech, by stálo za námahu. Nikde nejsou žádní lidé. Další zajímavostí Kolky je, že se na jejím výběžku setkávají vlny z Baltského moře a Rižského zálivu, které tak tvoří čtvercové vlny. Uprostřed moře, asi šest kilometrů od pevniny, lze spatřit ostrov, na němž stojí maják z roku 1884, jehož stavbu si vyžádaly zdejší, zrádné mořské proudy.

Procházíme se po pobřeží. Holky sbírají škebličky a vychutnáváme atmosféru zdejšího místa. Opravdu uvažujeme nad tím, tady někdy vyrazit a projít si těch 200 km pobřeží a objevovat jeho zákoutí. Šum moře, borovicové porosty, opuštěné přístavy a zapomenuté rybářské vesnice, co více si přát…   

Ale to pravé, nostalgické cítění pobaltských republik dávné doby, lze však asi zažít nejvíce až v Estonsku, na ostrově Saarema, kde byla rovněž zapovězena oblast a kde byl přístup běžným lidem z důvodu vojenského utajení, pro přítomnosti radarů, zakázán. Zde skutečně, jak praví Estonci, se zastavil čas…

Bohužel, Kolka, je našim nejsevernějším a nejvzdálenějším místem výpravy a tak krásy Estonských ostrovů, necháme na příště. Je čas pomalu otáčet k domovu, který je od nás ještě notně vzdálen. Loučíme se s tímto, poměrně, nostalgicky výrazným místem a projíždíme okolo pobřeží, směrem na Roju, Tukums, Jelgava. Cestou zastavujeme na Lotyšskou kuchyni a v malé obci. Restaurace na nás nedělá dobrý dojem, ale zkusíme, co nám tady nabídnou. Z jídelního lístku nejsme moc moudří a servírka není znalá středoevropských jazyků. Ale záhy se zdá, že chápe, a po chvíli nacházíme řeč. Jídlo, které je nám servírováno, nemá chybu. Zdá se, i Pohlreich by záviděl. Maso je skvělé chuti a krásně šťavnaté.

Zpět do Litvy, se vracíme přes přechod Eleja a pak dál na Šiauliai. Prší a stmívá se. Neřešíme ubytování. Projíždíme na předměstí okolo hřbitova, jehož části vstupního areálu jsou zastřešeny. Je rozhodnuto.  Stmívá se, spíme zde. Parkujeme motocykly v přístřešku stavby, která byla jakousi okázalou čekárnou. Prší mnohem víc a je chladno. Jsme v suchu. Areál hřbitova opouštějí poslední návštěvníci. Snažíme se s nimi navázat kontakt a s ohledem na jejich možné pohoršení, takzvaně „olámat hroty“ a vysvětlit, že jsme na cestě, a unaveni si potřebujeme odpočinout. To proto, aby snad někdo nežhavil linku policie, že tady spěj nějací pobudové. Za soumraku usínáme, noc je klidná. Okolo půl noci přijíždí k vstupní bráně vozidlo Taxislužby a z něj vystupují dvě dívky. Odcházejí do prostoru hřbitova.  Generál toto počínání, pouze komentuje slovy „Zombíci“, a spíme dál…                       Ujeto 355 km

Pátek 14. Září   -  Brzy ráno balíme a vyrážíme. Máme před sebou dlouhý přesun. Rádi bychom dorazili ještě dnes do Sniny. Je to však, okolo devíti set kilometrů a polskými silnicemi to při jízdě ve skupině, určitě do večera nezvládneme.  Jedeme celý den a cesta je únavná.  Děláme malé přestávky, což má vliv na celkové zdržení. Polské mezinárodní silnice, jsou v hrozném stavu a ve městech plno uzavírek. Kdesi za Lublinem, stavíme stany k přespání. Dochází nám sms o vyhlášené prohibici v česku, na alkohol. Nechápeme, co se děje. Trasa Šiauliai – Lublin, ujeto 708 km.

Sobota 15. Září  - Těšíme se. Dnes dojedeme do Sniny a uvidíme se, s Štefanem, který je majitel kempu.  Dáme si u něj pivko a ugrilujeme nějakou flákotu. Balíme stany a jakoby popohnáni neviditelným duchem, ujíždíme k domovu a kilometry nám pod koly ubíhají, byť jich máme do cíle ještě 330. Nabíráme směr Dukla a před slovenským přechodem, odbočujeme vlevo, na Komancza. Nedojíždíme však až do Biesczad, ale k hraničnímu přechodu u Medzilaborcí, vjíždíme do východního Slovenska a nádhernou krajinou, přes Pčoline, silnicí č.567, dojíždíme do Sniny. Stíháme ještě honem nakoupit nějaký ingredience v místním Tescu a už to hrneme k Sninským rybníkům, kde má Štefan kemp. Místo pozdravu, na něj jen zahulákáme cosi po ostravsku, a jako bychom zde byli naposledy před hodinou, slézáme z motorek.  Štefan nám rozumí, má nás rád a my se radujeme, že jej zase vidíme. Ubytováváme se v chatkách za 7 euro, v březovém háji. Jsme doma. No, přesněji, domů to sice máme ještě nějakých 500 kiláků, ale tady se doma cítíme, vždyť to krásný Slovensko, byla kdysi i naše země, nejeden z nás zde vojančil, a některá pouta, se nedají jen tak přetrhnout. Vždyť tady, také často jezdíme a Slovensko, i jeho lidi, prostě milujeme. Vychutnáváme báječně řezaný pivko a Štefan, který má svět taktéž zcestovaný, se nás se zájem ptá, jaké jsou v současnosti v Pobaltí poměry. Přijíždějí naši známi Monika a Peter se svými dcerami a trávíme úžasný večer při grilu. Náš týmový kuchař Pohlreich, se o nás báječně stará a připravuje jednu krkovičku za druhou. Vůně masa provoní celý kemp…

Ale to je vlastně konec tohoto příběhu, i tohoto cestopisu, který jsme prožili a projeli s dobrými kamarády, v krásných zemích a po nádherných cestách. Vždy když prožijete něco příjemného, dodá vám to energie do dalších dní, a do srdce radost ze vzpomínek. Též naději a těšení se na cesty příští, vždyť jich je na světě tolik a tolik stojí za to ten život žít, radovat se z něj, i snít…

Vždy když opouštím Slovensko a mířím do Česka, mám v srdci stesk. V hlavě se přehrává film mnoha vzpomínek, z uplynulých dní. Kouzlo romantiky i dobrodružství, se staly opět reálnými a slovo kamarád, opět dosáhlo svého významu. Těžkostmi se prověřuje cena přátelství, stejně jako důvěra, jednoho k druhému. Mám v srdci stesk, ale i radost zároveň. Radost, z vlastnictví velkého bohatství, které nespočívá ve zlatě a penězích. Radost, z mnoha krás, které vidím kolem sebe. Není to jen pouhá nostalgie, která vám snad při poslechu Elánů ve sluchátkách, vžene slzy do očí… třeba je to skutečný dotyk něčeho, někoho nad námi. Možná dotyk skutečného života, cesty, pokory i svátosti zároveň…

                „… len kým tu si…   …tu při mně blízko… …tento svet smysel má, …no a my v ňom…“

Sbohem Pobaltí, sbohem krásné Slovensko, anebo spíše raději možná lépe,  nashledanou… určitě, zase někdy brzy… kdo ví… 

     Jurek